Běž k volbám, abys mohl nadávat. Zkus si to, abys mohl kritizovat… Kdo mě zná, tak ví, že jsem ten, který za hráči stojí i v těch nejhorších časech, ale myšlenka vyzkoušet si opravdový trénink hokejistů ve mně hlodala již delší dobu. Na ledě by to z mé strany nešlo a tak po domluvě s Karlem Mlejnkem jsme se zaměřili na závěr letní přípravy. Dění v kabině je svaté, ale tentokrát dostávám svolení, abych mohl nechat nahlédnout pod pokličku té baníkovské kabiny a následně také o tom poreferovat…

Nebyla to má úplně první zkušenost s pohybovou aktivitou s baníkovci. Dříve jsem párkrát zašel na squash s Ivanem Říhou, a kterého jsem i porazil (jestli to bude číst, tak to bude negovat). Při jeho střevních potížích… Párkrát jsem se na kruhovém tréninku sešel s odchovancem Baníku Davidem Zuckerem a vydržel dávky, které si ordinoval během letní přípravy. Pro Davida to ale byla spíš odpočinková část tréninku… A stejně tak jsem při kruhovém tréninku pod dohledem přísné trenérky Míši Radové „šlapal na paty“ Patrikovi Michálkovi a malému Čájovi (Michael Čejka). V minulé sezoně jsem si pak už střihnul jednu tréninkovou jednotku v letní přípravě s A-týmem Baníku. Ale teď na mě čekal pověstný „Mlejnkův trénink“ a především jsem teď v období, kdy „jedu objem“ - tukový. Zlomenina nohy, poté skoro půl roku bez pořádného pohybu, noci při práci na webech a fotkách, kdy se při vědomí udržuji sladkostmi a colou, nedostatek spánku. To vše udělalo své. Při 194 centimetrech by mých 128 kilo záviděl i Jevgenij Arťuchin.

DNES KRATŠÍ TRÉNINK

Ale pojďme k věci. Po telefonu dostávám instrukce, abych se ve čtvrtek hlásil v 16:45 v kabině áčka. Z práce se dnes vracím v půl čtvrté, takže stíhám. Tedy snad, dochvilnost není má silná stránka. Do tašky si beru raději i kopačky, které jsem obul naposledy asi ve stejném roce, kdy nároďák přivezl medaili z mistrovství světa. Takže je to už dávno. Jak se později dozvídám, zbytečně. Dnešní trénink bude zkrácen na 75 minut a bude bez fotbálku. Kabiny se letos nedočkají rekonstrukce, ale aspoň se bude malovat a tak hráči si musí vystěhovat věci a sestěhovat nábytek doprostřed místností. Fotbálku trochu lituji, ale později zkrácení tréninku kvituji…

V kabině je dnes trochu volněji. Chybí zkušení hráči jako David Hruška, Pes Přindiš, Kuběnka, Vojta Šik a někteří další, kteří již čerpají zaslouženou dovolenou, nebo chybí pro pracovní vytíženost a dostali svolení ukončit společnou letní přípravu o trochu dříve. Jejich chyba, teď můžu tvrdit, že je bych určitě dal a budou to oni, které budu během sezony kritizovat :-)

Karel Mlejnek si bere slovo. Ihned je v kabině naprosté ticho. Proslov není dlouhý, trenér nastíní dnešní plán, seznámí kluky s tím, proč jsem tady, a jde se na věc. Jsem tu dnes nejstarší, takže ani vykání nechybí, teda aspoň zpočátku.

Jako první vyrážíme na ochoz. Kluci ctí pravidla a tak věci přenášejí ti nejmladší. Do dvojice dostávám Jardu Vašíčka. Po Matyášovi Pitoňákovi nejmladší člen týmu, ale také borec, který poslední tři sezony působil v zámoří a především v posledním ročníku nasbíral v kanadských bodech slušná čísla. Chudák Jarda se mě dneska již prakticky nezbaví. Trenér Mlejnek si mě změří pohledem a říká, že moje nohy nejsou nic moc. Podle mě tomu moc nerozumí, mé nohy jsou zatím snad jedinou částí těla, kde nemám špeky. No uvidíme, kdo bude mít pravdu…

ZAHŘÁTÍ A VORVAŇ NA SUCHU

Začínáme úvodním zahřátím. Do dvojice dostáváme medicinbal a v klusu absolvujeme asi dvacet zhruba pětadvacetimetrových rovinek v různých variantách běhu. V poklusu se pak vracíme i cestou zpět. Pro tým je to opravdu zahřátí, já po několikáté rovince začínám pociťovat svou nadváhu, a když se kouč nedívá, pravidelně si krátím cestu před posledním sloupem ochozu. Myslím, že ač jsem tu nejzkušenější, tak příklad si ze mě kluci stejně neberou.

Po několika minutách přichází změna. S medicinbalem děláme výpady a další cviky abychom se ještě „doprotáhli“. Ačkoliv mi balon z aktivního hraní házené není cizí, tak mi tentokrát vzhledem k lapání po dechu doslova překáží. Naštěstí má Jarda Vašíček úctu ke stáří a medicinbal si většinou bere za svůj. Úvodní blok uzavírá několik poskoků s následným sprintem a zahřátí máme za sebou. Ještě, že Lukáš Mensator nenahrává i tréninky na suchu, možná byste při mých poskocích viděli vorvaně na suchu.

Cítím se jak kuřák po ztrestání kartonu Startek a po delší době cítím, jak mě pálí plíce. Zahřátí prej…

Dalším stanovištěm jsou poměrně vysoké překážky, tzv. ohniště, které hráči přeskakují ve směrech dopředu i do stran. Vzhledem k výšce překážek i stavu před infarktem hledám foťák a raději dělám, že tohle musím zdokumentovat. Do experimentů se pouštět nehodlám, dopředu bych překážku asi i přeskočil, ale potřeboval bych na to pauzy a na to tady rozhodně není čas. Cvičení tak vynechávám celé a obdivuji, jakou výbušnou a odrazovou sílu mají kluci v nohách. Někteří by se možná z fleku mohli hlásit reprezentačnímu trenérovi ve skocích na lyžích.

Teprve teď přichází krátká pauza, aby se kluci mohli napít. Ale to trvá pouze několik vteřin, protože trenér již řadí hráče znovu do dvojic a opakují se různé poskoky s následným sprintem. Sice u toho vypadám asi divně, v seizmologické stanici v Novém Kostele zřejmě zaznamenali další zemětřesné roje, ale tohle cvičení již absolvuju. Dáme si tak pár rovinek a to stačí, abych znovu pozdravil své plíce a spustil salvy potu, jako kdybych vyšel ze sauny. Při přechodu se mě trenéři ptají, jestli jsem v pohodě. Odpovídám, že lépe jsem se nikdy necítil. Má barva kůže je určitě jen odstínem mého oranžového trička.

GÓLMANI JSOU DIVNÍ

Dalším stanovištěm je asi deset nízkých překážek za sebou. Co mě naprosto fascinuje je úplné ticho, soustředěnost a pozornost všech hráčů. Asi už vím, proč jsem to ve sportu dotáhl tak maximálně do německého pralesa… Já při tréninkách nikdy nezavřel pusu. Zkouším tedy navázat kontakt aspoň s Péťou Hruškou, se kterým prohodíme při návratech na stanoviště pár vět. Gólmani jsou prý divní. A tenhle skutečně je. Nejenže je to úplně pohodový kluk, ale absolvuje s týmem naprosto všechna cvičení, se stejnou intenzitou a nikdo by na něm nepoznal, že je to ten, který stojí v bráně. A druhý brankář, který tady dnes je, tak to je ještě větší úkaz. Teprve patnáctiletý Matyáš Pitoňák absolvuje trénink jako by se nechumelilo a za ty dva měsíce, co jsem ho viděl na prvním tréninku s A-týmem, ukazuje výrazný progres. Kdybyste podle výkonů měli poznat patnáctiletého gólmana, nepoznali byste.

Ale zpátky ke cvičení. Kdo shazuje jako první překážky, asi není těžké uhádnout. Člověk by čekal od těch „přece namachrovaných hokejistů“ hned posměšky. Ale tady je to jinak. Buď mají kluci respekt k obézním lidem v pohybu, nebo se bojí, že jsem velký, nebo jsou prostě tihle hokejisté v pohodě. Hlasuji pro poslední možnost. Poprvé si dokonce vysluhuji pochvalu od trenérů, když přeskakuji všechny překážky po jedné noze bez zaváhání, ale to je jen dílčí úspěch. Při kombinacích přeskok levou nohou, pravou nohou, oběma atd. ukazuji, proč jsem se o chození do tanečních nikdy ani nepokoušel. No nic cvičení absolvuji po svém, ale dokončuji ho. Zatímco hokejisté se začínají možná trochu potit v podpaždí, ze mě pot doslova již chč… (čůrá).

VYDÝCHÁNÍ V POSILOVNĚ

Karel Mlejnek velí směr posilovna na ochozu stadionu, která byla během přípravného období zrekonstruována a mám tak možnost ji poznat osobně. Čeká nás devět stanovišť, na každém z nich cviky po šesti opakováních a to vždy tři série. Střídáme se ve dvojicích, třetí časový úsek je pauza. Trenér nám cviky sám ukazuje a v jeho podání to vypadá docela snadně. Do dvojice mám opět Jardu Vašíčka, tedy kluka o více než 50 kilo lehčího. Do posilovny jsem dříve chodil poměrně pravidelně, ale tentokrát se rozhodnu, že nechám vyniknout mladšího kolegu.

Jako první jsou výpady se zátěží. Cvik poměrně dobře znám, ale s takovou zátěží jsem ho snad nikdy radši ani nedělal. Můj kloubní rozsah už taky není co býval a tak zatímco Jarda dává cvičení jak nic, moje koleno ve výpadu končí vysoko nad zemí. Činky jsou těžké jako prase a také si po první sérii vysloužím hned pokárání, že činky na podložku pokládáme. Já bych fakt rád, ale únava je únava…

Přichází další cvik, který je podobný mrtvému tahu, ale je ztížený tím, že se dělá na jedné noze. Samozřejmě se zátěží. Takže zde bojuji se stabilitou, tíhou činky a definitivně dávám za pravdu Karlovi Mlejnkovi, že mé nohy opravdu nejsou nic moc. Poprvé přicházím do styku s pozorností většiny týmu, kluci mi radí, ať koukám na kolegu, jak cvik provádí. Rada dobrá, ale jednak už mám problémy poznat, kdo je můj kolega ve dvojici a navíc přes mlhu před očima stejně na provedení cviku nevidím. Cvičení se opakuje na obě nohy a máme tak za sebou čtyři stanoviště

Za chvíli přichází další problém a já chápu, proč se před chvílí stal čahoun Martin Trapl terčem vtípků. Ve stojanu je připravena činka na dřepy, ale já se prostě do toho stojanu nevejdu. Beru si tak činku menší a dělám dřepy kousek vedle. Jednak už ale moc nemůžu, jednak se klukům pletu, tak radši sahám opět po foťáku. Je to spíš jen póza. Protože díky tomu, že se brzy asi odpařím, se mi hledáček mlží a navíc jsem podcenil přípravu a téměř se mi vybili baterky v blesku. Ale dělám, že fotím…

SCHODY...

Přichází ale další šok. Karel Mlejnek si nás volá z posilovny a jdeme na schody k zadnímu východu. Tady se tomu nemám jak vyhnout, takže se stavím do zástupu. Vyrazí první a já začínám zírat. Kroky a dopady na zem zní jako kulomet a kluci v neskutečném tempu vyletí nahoru. První výběh beru jako seznamovací a mým cílem je trefit každý schod. Ti blázni začínají ještě soutěžit a trenéři jim měří časy a já se zděšením zjišťuji, že těch výběhu bude deset. Bez přestávky, protože po absolvování výběhu následuje ihned seběhnutí po schodech dolů a další výběh. Tomáš Kvapil, Michael Čejka a další absolvují schody okolo tří vteřin. Mně Luky Mensator naměří něco-dvacet. Neslyším, nebo raději nechci slyšet, kolik-dvacet to činí, ale jediné co mě uklidňuje, že hráči by to se čtyřicetikilovým batohem na zádech také možná nedali rychleji. Já ten batoh mám na břiše… Ale hrdost mi nedává, abych to vzdal. I na hřišti při házené jsem se vždy zkusil vymáčknout, i když jsem už nemohl. Takže desítku výběhů a seběhů dávám a docela mě to i baví. Po absolvování desátého výběhu jsou ale plíce jiného názoru.

Ze schodů se svižným tempem vracíme do posilovny, žádný čas na odpočinek, jdeme rovnou na stanoviště a jedeme dál. Pomalu už cvičení ani nevnímám, někdy opět sahám po foťáku a snažím se z baterek blesku vymáčknout aspoň pár záblesků. To se nakonec daří. Jak vypadá můj kolega ve dvojici Jarda Vašíček, si pamatuji už asi jen podle oblečení, ale těch devět stanovišť nakonec dokončuji.

To už ale přichází opět Karel Mlejnek a žene nás zase na schody. Snažím se trenérovi vysvětlit, že snad není ani člověk, ale marně. Trenér se jen potutelně usmívá. Co mě trochu uklidňuje, je, že už i kluci se začínají trochu potit, horší jsou jejich výrazy – oni se snad na další dřinu i těší. Makají jak koně, ale je na nich vidět, že za ty dva měsíce jsou opravdu nadření. „Blázni“ opět soutěží a snaží se vylepšit si své časy na schodech (po více než hodině tréninku!!!). Já už chci těch deset výběhů jen přežít. Ne, tohle nevzdám, ani kdyby těch výběhů byl dvojnásobek, navíc doufám, že je to naposledy. Naštěstí opravdu je.

Vracíme se do posilovny a přichází na řadu již jen strečink. Slovo si opět bere hlavní trenér Karel Mlejnek, který děkuje za kvalitní a intenzivní trénink. Zároveň, ale má ke svým svěřencům několik výtek. Slovům trenéra naprosto rozumím, ale v duchu se kluků musím zastat. Absolvoval jsem dříve spousty tréninků v různých sportech, i jsem jako rádoby novinář byl přítomen mnoha tréninkům (i plně profesionálních týmů), ale nikde jsem se nesetkal s takovou disciplínou, soustředěností a maximálním výkonem jako dnes. Žádné průpovídky, skoro žádné srandičky. Za mě - sen trenéra. Klub však má jasná pravidla a ty kouč hráčům znovu opakuje. I z tohoto rozhovoru je zřejmé, jaký má trenér respekt, ale zároveň zde nepanuje nepřátelské prostředí. Naopak. Tady je patrné, že obě strany si věří navzájem a cíl mají stejný…

Trenér i upozorňuje, že hned 23.7. čekají na hráče schody znovu. A po vzoru Černých baronů chce na na nich vidět kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! A někdy ještě mnohem rychleji.

Ještě chvíli se vydýchávám, po cestě do kabin vedu pracovní rozhovor s trenérem a míříme do kabiny trenérů, kde ještě některé věci rozebíráme. V kabině hráčů je rušno, kluci nelení, balí si své věci a sestěhují nábytek kvůli malování. Staví se ještě Patrik Michálek, který má dnes narozeniny a tak hostí kabinu. I já dostávám luxusní tataráček, který po té dřině je pro mě jak pilulka extáze.

S trenéry se loučím, hráči už jsou vesměs pryč. Pajdám domů, kde mě po uspání dětí čeká ještě nějaká práce na počítači, k večeři maso, příloha a zelenina, sypu do sebe hořčík a psychicky i fyzicky se připravuji na zítřek…I toto je druholigový hokej…