NÁVRAT DO ŠKOLY

Po včerejším „krátkém“ tréninku mě bolí i svaly, které vůbec nemám. Budíček je v 6:45, jdeme totiž s klukama rozdat vysvědčení. Sraz máme v 7:30 a podruhé za dva dny nepřicházím pozdě. Čekáme tak jen na Petra Holejšovského, šéftrenéra mládeže, ale minutu zpoždění mu bleskově promíjíme. Byl ještě pro květiny. Do školy se vydávají Matěj Zadražil, Lukáš Mensator, Tomáš Kvapil a Patrik Michálek. S Tomášem Kvapilem se vydáváme do 7. A, před zvoněním si do třídy ale netroufáme, co kdyby si na nás vyšlápnul nějaký sedmák? A my s sebou svačinu na úplatu nemáme… Nakonec ale za doprovodu sympatické paní učitelky do třídy vcházíme. Tomáš Kvapil zvládá s bravurou proslov a tak namačkám několik fotek a vydávám se stihnout ostatní. Lukáš Mensator má předáno velmi rychle a tak stihnu předávání už jen u Patrika Michálka a Matěje Zadražila. I když posledního jmenovaného nešlo nestihnout, Matěj snad ještě psal pololetní práci z matematiky a tak spolu s ostatními na něj čekáme poměrně dlouho. Nakonec se dočkáváme, svoji misi ve škole má splněnou i Dráha a tak následuje přesun do Fitnessu Ural.

TENTOKRÁT VE FITKU

I do třetice přicházím na smluvený sraz v 8:45 včas. Schody do fitka vydýchávám v křesílku, než mi dochází, že zbytek týmu je už asi v šatně. Po převléknutí se vydávám na plochu fitcentra. Hráči se poctivě protahují, někteří možná nevěří svým očím, že jsem se na tréninku objevil i dneska. Ale neznám bolest přece. Jen se raději ani neprotahuji, protože některé partie po včerejšku nechápou a nejsou zatím schopny pohybu.

Rozcvičku má dnes na starosti Lukáš Mensator a nese se v lehčím duchu. V podstatě je velice podobná tomu, na jakou jsem zvyklý z házené. Takže tentokrát zvládám poměrně bez problémů. Následuje proslov Karla Mlejnka, při kterém se se ještě doprotáhneme. Teď už musím.

V poslední den přípravy je na tréninku patnáct hráčů. Nejméně za celou přípravu. V jiných sezonách by to byl rekordní počet. Trenér tedy v posilovně označí osm stanovišť a na každém nás čekají tři série po šesti opakováních. Do dvojice dnes dostávám Matěje Zadražila, borce co nastupoval i v extralize a pro dnešek máme k sobě váhově asi nejblíže. Ačkoliv Matěj pořád přes 30 kilo ztrácí.

Do posilovny jsem dříve chodil poměrně pravidelně, tak by mě tentokrát nemuselo nic překvapit. První dvě cvičení jsou na kladkách. Já díky své výšce využívám velké páky a zvládám cvičení se stejnou váhou jako Matěj, i když technika obou je asi nesrovnatelná. Bez nějakých prostojů přecházíme na další stanoviště, kde se dělá mrtvý tah. Zde mají hokejisté celkem naloženo. Váhu si vyzkouším a mám jasno – běžím raději pro foťák. Záda mám jen jedny a dobře vím, že nesprávně provedený mrtvý tah může mít následky. Matěj si ale činku dává jak nic a jediné, co mě uspokojuje je, že se u toho aspoň zapotí. V posilovně panuje opět disciplína, nikdo si nedovolí vynechat byť jen jediné opakování. Ale přeci je znát, že se jedná o poslední trénink a atmosféra je o něco uvolněnější.

S Matějem tak během pauz prohodím pár slov. Jak jsem zjistil už na tréninku s přípravkou, kterého se Matěj zúčastnil, tenhle kluk je naprosto v pohodě. Například se mě ptá, co mi hráblo, že jsem se rozhodl k tréninku s týmem. Podle mě se možná trochu obává o místo v útoku. Tomáš Kvapil se projevuje jako schopný fotograf a během krátkých pauz pořídí několik snímků. U cvičení se nadřu, vše je ve velké intenzitě, pauzy minimální, ale tentokrát kruhový trénink zvládám. Samozřejmě ale již s menší zátěží než Matěj.

Karla Mlejnka se ptám, jestli se vejdu mezi čtyři pětky. Dává mi naději, zamítavou naději neslyším. Následně se trenér snaží naučit základům češtiny bodrého Hanáka, kterého máme v týmu a tím je Michal Hotěk. Něco mi říká, že tato mladá posila si díky přízvuku v kabině během sezony asi užije.

TREF SI SVÉHO HOKEJISTU

Kruhový trénink tak máme za sebou. A přesouváme se do sálu, kde nás Karel Mlejnek rozděluje do dvou skupin. Já jsem v té početnější. Cvičení spočívá v tom, že vytvoříme trojice, krajní hráči drží velký gumový míč a ten prostřední nejprve musí zalehnout na břicho, následně se co nejrychleji dostat na nohy a krajního hráče přes míč trefit tělem a takto pořád do kola. No konečně! Konečně uplatním svá kila a konečně si trefím svého hokejistu. Ač cvik zvaný angličák bytostně nesnáším, nějak jsem zapomněl, že ta má kila mi budou u zvedání ze země na obtíž. Nejdřív rozdávají těla kluci, já ještě fotím, takže nastupuji do cvičení, až když jsem uprostřed, ale jde se na věc. Během dvaceti vteřin se zvednu a rozdám šest těl, což není špatný počin, ale v domnění, že tento cvik budeme opakovat pouze třikrát, jsem to prostě napálil. Ve trojici mám Tomáše Kvapila, bývalého juniorského reprezentanta a Martina Strunze, který si v mládeži za naroďák taktéž zahrál. Daří se mi kluky párkrát nachytat a po rozdání těla musí udělat pár kroků vzad, ale spíš mám problémy sám se sebou. V druhé sérii opakuji šest zvednutí ze země, ale pak zjišťuji, že celé cvičení pojedeme každý celkem osmkrát, v kuse, bez přestávky a naplno. Takže nějakých 24 dvacetivteřinových intervalů buď v plném nasazení, nebo s míčem před sebou a plně zapřenými nohami. Postupně nevím, co mi dělá větší problémy, jestli se zvednout ze země, trefit hokejistu, nebo jen držet míč a čekat až mě kluci napálí. Klukům už mé bodyčeky problémy nedělají. Postupně mi dochází kyslík a tak se občas zapomenu zapřít. Hned jsem za to potrestán a náraz od kluků mě rozhodí. Tepovka letí nahoru, pot ze mě lije, ale tohle vzdát nemohu. Kluci jedou pořád jak fretky, já už počet opakování v jednotlivé sérii snižuji, ale nakonec všech osm sérií dávám a vysluhuji si pochvalu jak od trenérů, tak od Kvápi se Strunou. Martin si chce i plácnout, ale přes mlhu před očima trefuji jeho ruku jen s obtížemi.

NESKÁČU, FOTÍM

Hledám pití a brzo začnu hledat i foťák, druhá skupina se totiž vrací do sálu a my míříme do hlavního prostoru fitka, kde jsou připraveny překážky a před nimi dvě krychle, které stojí na sobě a tvoří již slušně vysokou překážku. Stále popadám dech z předchozího cvičení, ale kluci jsou již připraveni na startovní čáře a začínají skákat. Mám jasno. Když nemůžeš, vem foťák. A tak kluky raději zvěčňuji. A dělám dobře. Kluci jedou v takové intenzitě a rychlosti, že bych svými skoky nejen brzdil provoz celé skupiny, ale také v Jednotě pod fitkem by možná museli povolat statika. Kluci dřou naplno, cvičení je poměrně dlouhé a trenéři ho ještě vylepšují tím, že klukům podávají medicinbal. Hráči Baníku se začínají již pořádně potit. Z toho bych měl radost, ale stále sotva dýchám a jen díky stabilizátoru aspoň nějaké fotky jsem schopný pořídit. Kluci se snad ve skákání přes překážky vyžívají, nikdo z nich mi nedopřeje možnost pořídit fotku se shozenou překážkou a mě zbývá je jen obdivovat. S přehledem cvičení zvládá i patnáctiletý Matyáš Pitoňák.

PŘÍPRAVA JE U KONCE

Já už od kouče vím, že i dnešní trénink bude zkrácen. Trenéři se obávají tradice, kterou bývá zranění v poslední den přípravy a to nejlépe v posledních minutách tréninku. V sále tak hráči vydýchávají předchozí cvičení a já, který už je vydýchán si dělám srandu z Patrika Michálka, aby vydržel, že už ho čeká jen hodina letní přípravy.

Opak je pravdou. Na kluky čeká poslední cvičení. Hráče si do parády bere Lukáš Mensator, který s týmem provádí cviky na břicho. Já osobně vím, že břicho roste samo, navíc potřebuji ještě některé věci probrat s trenérem, tak se zapojuji později. Udělám tedy pár sérií na břicho, následuje již jen závěrečné protažení a máme hotovo. Přežil jsem. Kdo ví, jak bych vypadal, kdybych absolvoval přípravu celou…

Karel Mlejnek si ještě bere slovo, děkuje svým svěřencům za celou letní přípravu, ale vzápětí dodává, aby hráči v několika následujících týdnech vše nezahodili a individuálně se připravovali. Že 23. 7. jdou do toho znovu a opět hned naplno. Můj osobní názor je, že kluci jeho slova nevezmou na lehkou váhu. Tenhle tým vypadá, že nic nevypustí.

Hráči ještě podepíšou dres, který věnují fitcentru za jeho služby a mizí do šatny. Já jdu na rotoped. Stejně jako Jarda Jágr, musím si prostě přidat :-)

Během dvou dnů jsem tak měl kluky zase o něco lépe poznat. Zjistil jsem, jak se chovají během zátěže, a já musím říct, že v Baníku klišé o namachrovaných hokejistech rozhodně neplatí. Zde moc dobře kluci vědí, čeho chtějí dosáhnout. A znovu se budu opakovat, ale disciplína a nasazení, se kterou jsem se setkal, tu jsem do té doby ještě u žádného týmu nepoznal. Nechci vzbuzovat falešné naděje, vše může být jinak, ale já osobně dám ruku do ohně, že letní dřina, kterou hráči podstoupili, bude v sezoně znát…