Yunost Minsk – jediný hokejový mistr. „Hráli by na špici první ligy.“ shodují se dva sokolovští vyslanci z Běloruska

Běloruská hokejová liga je jedinou soutěží, která letos dojela až do cíle. Navzdory koronavirové krizi se odehrál kompletní program play off včetně finálové série, ve které hokejisté Yunosti Minsk porazili 4:1 na zápasy soupeře ze Soligorsku. O Bělorusku, o tamním hokeji i sokolovském Baníku jsme si popovídali se dvěma zástupci této daleké země. Oba v Sokolově už dlouho žijí, oba jsou součástí našeho hokejového klubu. Jedním je Aleksandr Brytkov hrající momentálně za B-tým, tím druhým je trenér mládeže Ilja Bubenščikov.

Sašo, začal bych tvým krátkým představením, aby fanoušci věděli, kam tě zařadit. Ty nyní v Sokolově hraješ za B-tým.

S: Přesně tak!

Ilja, ten zas trénuje malé hokejisty, kterou kategorii konkrétně?

I: Ano, trénuji ročník 2010/2011, to je 4. a 5. třída.

Jak jste se vlastně dostali do České republiky a konkrétně do Sokolova?

I: Do Sokolova jsem se dostal s otcemIgorem Bubenščikovem. Fanoušci si ho určitě pamatují a vzpomínají na něj. V devadesátých letech tady hrál první národní ligu za Baník Sokolov.

S: Kdysi dávno, na počátku devadesátých let, tady hrálDmitrij Erastov právě s otcem Ilji. Oni dva sem přišli jako posily z Dinama Minsk, za který hráli nejvyšší hokejovou ligu v Sovětském svazu. Se Sokolovem tady tehdy vybojovali první ligu. Až teď se vlastně první liga po dlouhých letech vybojovala znovu.

Po 22 letech…

S: Oni to tu tehdy vybojovali poprvé v novodobé historii. Moji rodiče se s nimi z Minsku znali a když se pak rozpadl Sovětský svaz, byla to trochu divoká léta, tak jsme sem emigrovali. Tak jsem se ve 12 letech dostal do Sokolova.

Dnes máte ale rodiče v Bělorusku.

I: Já mám tady v Sokolově ženu a syna. Mámu mám v Bělorusku, žije v Minsku. Můj syn Dominik jde v mých šlépějích. Začal hrát hokej v pěti letech za Baník. I on je zatím velmi nadějný, šikovný hokejista. Má to v genech po dědovi a snad i po mě. Má v sobě ruskou krev.

S: Ano, rodiče se vrátili zpátky, zůstala tu se mnou jen sestra.

Jezdíte za nimi často do Běloruska?

S: Jenom tak dvakrát nebo třikrát ročně.

I: Jezdím tam, jak to kdy vyjde, jinak si voláme.

Máte v České republice nějaké vazby na jiné hráče z Běloruska? V Jihlavě hraje Anatolij Protasenja, v Liberci je Roman Graborenko…

I: Vazby s hráči z Běloruska nemám, jsem v Sokolově od jedenácti let. Zůstali mi jen hráči, se kterými jsem vyrůstal do těch jedenácti let než jsem odjel do Sokolova.

S: Přímo z Běloruska ne, znám pár kluků z Ruska. Spíš jsem v kontaktu s hráči, se kterými jsem vyrůstal, ti jsou v Bělorusku, někteří v Rusku. Někteří z té naší party hráli i KHL, někteří si zkusili NHL.

Jak vzpomínáte na své hokejové začátky v době hlubokého socialismu?

I: Vzpomínám velmi rád, i když situace v Bělorusku nebyla ideální. První krůčky na ledě byly s mým otcem, který hrál za Dinamo Minsk. Měl jsem tu možnost být s A-týmem na ledě, občas i dvakrát denně. Později jsem sám začal trénovat se svými vrstevníky v hokejové škole Yunosti Minsk.

S: Tenkrát, když jsem začínal, to bylo něco úplně jiného. V Bělorusku jsme tehdy měli jen tři kryté stadiony. Dva byly v Minsku a jeden v Grodnu. Všechny ostatní stadiony byly otevřené. Ani těch ale nebylo moc, možná deset v celé republice. Pamatuješ si, jak Bělorusko porazilo Švédy ve čtvtfinále?

Jasně, rok 2002 a olympiáda v Salt Lake City…

S: Přesně, tak v té době bylo v Bělorusku možná dvanáct krytých stadionů. Vlastně to platí i dnes, je obdivuhodné, že Bělorusko s minimálním počtem hokejových stadionů vychová konkurenceschopnou reprezentaci a mnozí hráči se dostanou i do světa.
I: Měli jsme tam šikovné hráče. Taková byla většina hráčů, které jsem znal. Ti začínali jako mladí s mým otcem. Byli to hráči z bývalého Sovětského svazu, kteří pak zůstali v Bělorusku.

Dřív bylo Bělorusko týmem, který dokázal často potrápit favority turnajů, nejznámější je právě utkání se Švédy ve čtvrtfinále OH 2002. Také odtamtud pochází mnoho výborných hráčů, například brankář Mezin, Ruslan Salej, Grabovskij, bratři Kosticynové. Dnes už tolik o běloruských hokejistech neslyšíme. Čím si to vysvětlujete?

S: Za prvé, pořád je tam velký nedostatek zimních stadionů. Nevím přesně, kolik jich tam dnes je, možná dvacet. Další deficit je ve financování. V Česku je nyní také trochu úpadek, přitom se zde pořád staví nové stadiony. Když jsem do Česka přišel, tak Cheb, Nejdek nebo třeba Tachov neměli kryté stadiony. Teď tam jsou, fungují tam mládežnické týmy, jsou tam nějaké menší firmy, které hokej podporují. Takže aspoň nějaké menší financování tady je. V Bělorusku to tak není. Tam sice prezident tlačí velké firmy, aby financovaly mládež a hokejové kluby, ale stejně chybí spousta peněz. To je druhá věc. Třetí bod je problém dnešní mládeže obecně – mají mobily, počítače a mnoho jiných zájmů. Když jsme vyrůstali my, neměli jsme nic a ten stadion pro nás bylo všechno. Kluci jako Grabovskij, kterého znám, ti ještě stihli dobu bez mobilů, bez tabletů a počítačů. Místo toho chodili ven.

I: Bělorusko stále jezdí na velké turnaje s cílem potrápit favority a při troše štěstí s nimi získat i bodík navíc. A hráči? Spousta jich hraje KHL, mladší hráči jsou v nižších soutěžích v zámoří. Že o nich neslyšíme je podle mě tím, že hráli o postup do elitní skupiny Mistrovství světa, neobjevovali se tolik v médiích.

Když jsme u mládeže, dá se nějak srovnat styl výchovy dětí a mladých hokejistů? Za prvé tehdy a dnes a pak, když se zaměříme na součastnost, tak rozdíl mezi výchovou v Bělorusku a u nás v Česku?

S: Když já jsem vyrůstal, tak u nás v Bělorusku to byla tvrdá sovětská škola. To bylo jen makáme, makáme, od rána do večera. Rodiče měli radost, že na nás trenéři řvou nebo nás mlátí hokejkami. Ale mělo to výsledky. Z malého množství kluků dokázali trenéři vyprodukovat nějaké hokejisty. Dnes je to tak, že trenéři v Bělorusku zkouší kopírovat různé styly. Někdo prosazuje švédský styl, někdo zas kanadský. Trenéři se snaží zařadit do přípravy prvky ze zahraničí, které si najdou například na YouTube. Někteří se znovu snaží vrátit k tomu ruskému stylu, ale to už moc dobře nejde. Rodiče, když to vidí, je jim líto těch dětí. Podobné je to i tady v Česku, taky se trenéři snaží okoukat mnohé věci ze zahraničí, ale není to jednotné jako dřív. Každý trenér učí něco jiného. Asi to moc nefunguje, protože jak v Bělorusku, tak tady, ty výsledky nejsou.

I: Určitě, v každé zemi mají své metody. I já si pamatuji, že jsme měli trenéra, který byl přísný a my museli šlapat jako hodinky i mimo led. Možná jsou tak přísní i teď (smích). Jak už říkal Saša, styl hokeje je v Bělorusku blíž k ruské škole. Rychlý, silový, technický hokej. Už jsme o tom mluvili, bylo málo stadionů. V Minsku, jestli si to dobře pamatuji, byly tři. Dvě kryté haly a jedno otevřené kluziště. V Česku je spousta stadionů a vždy bylo kde brát, i v malých městech. A ano, souhlasím se Sašou, že dnešní mládež má spoustu elektroniky, internet a tak dále. Za nás nic takového nebylo, proto jsme byli rádi, když jsme se mohli věnovat hokeji a tréninku.

Když jsme se přesunuli do současnosti, pojďme na to navázat. Celý svět svírá krize, létá kolem nás všude koronavirus. Běloruská liga se stále hraje, jako poslední hokejová soutěž v Evropě, asi i na světě. Jaký na to máte názor?

S: V Bělorusku vládne v podstatě jeden člověk. Ten může rozhodovat o všem, má ty pravomoce. A rozhodl zrovna takle. Za rok si můžeme říct, jestli to byla správná cesta nebo ne. Pokud není hokej zakázaný, ti kluci to hrají za peníze, mají rodiny a hrajou, protože potřebují hrát. Možná je někdo z hráčů i proti, ale liga jede dál a je to jejich práce. I když se to někomu nemusí líbit, musí hrát.

I: Ano je to tak, prezident Lukašenko miluje hokej. Proto nechává hrát hokej i teď, přes epidemii na celém světě.

Dnes se hraje pátý zápas finále běloruské ligy, Yunost Minsk vede 3:1 na zápasy nad Soligorskem. Sledujete tamní ligu? Máte tam nějakého favorita? (Rozhovor vznikl 3. dubna, Yunost Minsk vyhrála pátý zápas 3:2 po prodloužení nad Soligorskem a stala se popáté za posledních deset let běloruským mistrem. - pozn. autora)

I: Já běloruskou ligu nesleduji. Ale jsem rád, že za vítězstvím jde Yunost Minsk, můj mateřský klub, ve kterém jsem začínal hrát hokej.

S: Myslím si, že Yunost už to dotáhne a vyhraje. Je to také můj mateřský klub, také jsem tam začínal s hokejem. Znám osobně jejich trenéra a fandím jim. Druhým mateřským klubem je pro mě Baník. Když už jsem v Bělorusku a jedu do Minsku, zajdu se raději podívat na Dinamo Minsk, které hraje KHL. Tam je vždy výborná návštěva, jedna z nejlepších v KHL. V Bělorusku je hokej pořád číslo jedna.

Jaká je vlastně úroveň běloruské extraligy? Můžeme jí přirovnat třeba k naší Chance lize?

S: Myslím si, že konkrétně Yunost Minsk by byla v horních patrech první ligy, možná by se neztratila ani v extralize. Čtyři vedoucí týmy běloruské extraligy by u nás byly na hraně extraligy a první ligy. Ostatní kluby nemají finance na to, aby si zajistily kvalitní hráče a hráli na lepší úrovni. Tahle situace je v Bělorusku dlouhodobě.

I: Je to tak, jak říká Saša. Yunost Minsk hrála i evropskou Ligu Mistrů a nevedla si špatně.

Krom toho, že běží jako jediná hokejová soutěž, se běloruská liga v poslední době zviditelnila také sázkařskou aférou. Hráči mezi sebou domlouvali výsledek utkání mezi Molodečnem a Mogilevem. Zachytili jste tu zprávu?

S: Zaznamenal jsem to. Tyhle věci se občas objeví. Ti hráči nejsou tak dobře placení a stane se, že je někdo zláká na snadný výdělek a udělají se nějaké sázky. To není jen v hokeji, ale i ve fotbalu a také ne jen v Bělorusku, ale dělo se to i tady v Česku. Je to věc, která se čas od času může objevit kdekoliv.

I: Já bych jen dodal, že si myslím, že se to děje i v jiných zemích, jen o tom nevíme.

Když se vrátíme zpátky do Sokolova, chodili jste letos na zápasy A-týmu?

I: Ano, já jsem chodil. Myslím, že kluci byli dobře připraveni.

S: Já jsem chodil hodně na druhou ligu. Byl jsem loni skoro na všech zápasech play off. Rád tady zajdu na hokej kvůli tomu, že je to Baník. Rád srovnávám úrovně hokeje. Třičtvrtě roku zpátky jsem se byl podívat na NHL, pravidelně jezdím do Minsku na KHL, chodím do Karlových Varů na extraligu. Tady mě hlavně zajímalo, jaký bude výkonostní rozdíl mezi druhou a první ligou.

Sašo, ty hraješ za sokolovský B-tým. Jak hodnotíš letošní sezonu?

S: My hrajeme dvoukolově. První kolo nám vyšlo, prohráli jsme jen pár zápasů s těmi nejsilnějšími týmy. Druhá půlka sezony už nám tolik nevyšla, často se nám stávalo, že jsme hráli jen na dvě formace. I když hrajeme vlastně čtvrtou ligu (Krajská liga mužů Karlovarského a Plzeňského kraje - pozn. autora), tak to nestačí. Pokud hrajeme proti týmu, který má tři nebo čtyři lajny, tak je neubruslíme. Ta liga je amatérská, chodíme normálně do práce, každý má své starosti. Já jsem tam nejstarší, je mi 38, ostatním klukům je kolem dvaceti. Chodí na vysoké školy, musí se soustředit na studium, potřebují ty školy dodělat. Takže pokud se nesejdeme, nedá se pak pořádně hrát. Celkově byla ta sezona fajn. V prvním kole play off jsme prohráli s týmem Rokycan. Oni mají celkem nabitý kádr, byli po základní části druzí. Krajská liga se v posledních letech dost zvedla. Po spojení s Plzeňským krajem je ta úroveň výš.

Iljo, jak ty bys zhodnotil uplynulou sezonu svého týmu malých hokejistů?

I: Hodnotím ji pozitivně! Kluci rostou, vnímají stále víc a víc věcí. Makají. Je ale určitě ještě na čem pracovat.

Sašo, ty jsi zmínil, že jsi nejstarší v týmu, jsi takovým mentorem? Učíš mladé kluky?

S: Ani ne, občas jen klukům poradím něco ze života. Ten tým řídí a klukům promlouvá do duše hlavně Ivan Říha. On je kapitán a je taky hodně ukecaný, ten tam pořád něco povídá…

Poslední otázka, ať to trochu odlehčíme. Umíte si uvařit pravý boršč? Vaříte si ho doma?

I: Boršč? Ne, nevařím. Vařil ho vždy můj otec. Jednou se o něj ale pokusím! (smích)

S: Ne, ne, vůbec! Do dvaceti let mi vařila máma. Pak jsem poznal budoucí manželku a ta prošla testem, musela umět vařit. Ta mi vaří do teď, já si maximálně udělám… No vlastně nic, už jsem zvyklý, že když přijdu domů, je uvařeno.