Novým trenérem mládeže se stal Radim Zbránek
Přes celou republiku, až z Prostějova, se do Sokolova přesouvá nová posila do trenérského štábu mládeže. Má zkušenosti s trénováním nejmenších dětí, žen i univerzitního týmu University Shields Olomouc. Radim Zbránek se představuje v úvodním rozhovoru.
Radime, vítej v Sokolově! Jak se vůbec odehrálo, že člověk z druhého konce republiky se ocitne v Sokolově?
Přemýšlel jsem o novém angažmá, chtěl jsem profesionální smlouvu, abych se hokeji mohl věnovat naplno. Potkali jsme se s Karlem Mlejnkem, když hrál Sokolov v Prostějově. Řekli jsme si naše vzájemné představy, já mu představil svůj návrh. V Sokolově poté hledali nového trenéra, my si napsali nějaké přesné podmínky, vyšli mi tady v Baníku ve všem vstříc, takže jsme se domluvili na spolupráci.
Řekni nám něco o sobě, čím vším sis v hokeji prošel?
S hokejem jsem začal ve třech letech. Prošel jsem všemi mládežnickými kategoriemi a po prvním roce mezi dospělými jsem skončil. Tehdy jsem si vybral armádu, přišlo mi, že je tam pro mě větší šance se uživit. V Přerově se tehdy hrála druhá liga. Já byl mladý, mezi dospělými chlapy mi to připadalo hrozně těžké, tak jsem si zvolil v tu chvíli lehčí variantu a šel jsem do armády. Jinak jsem hrál dorosteneckou extraligu, juniorskou první ligu. Tehdy ty soutěže vypadaly jinak než dnes.
Když jsi nastoupil do armády, měl jsi dál něco společného také s hokejem? Jak ses k němu pak dostal zpátky?
Já jsem v té armádě chtěl pokračovat aspoň v tréninku. V Táboře tehdy byla první liga, zimák byl kousek od kasáren. Já si tam chtěl domluvit trénování, ale tehdejší trenér, který mě měl, to v klubu nedomluvil a já jsem s hokejem skončil. Následně jsem se po kratší době v armádě vrátil k hokeji v Přerově. Pak jsem profesionální kariéru ukončil úplně. Potom jsem na univerzitě ve Zlíně zjistil, že mají univerzitní tým. A to byl takový sen, jako z amerických filmů. Univerzitní týmy, tam prostě člověk chce hrát. Tak jsme se domluvili a začal jsem tam znovu hrát. Chvíli jako hráč, pak i jako trenér a nakonec jsem u toho trénování zůstal.
Pak ses dostal do Prostějova…
Úplné začátky byly vlastně u dětí v Přerově, pak jsem měl pauzu během studií ve Zlíně. Potom jsem se vrátil zpátky do Přerova a pak přišel Prostějov. Tam jsem strávil dvě sezóny a odtamtud přišel sem.
Ty jsi prý trénoval i ženský hokej, je to tak?
Ano, taky. V Prostějově tehdy vznikl ženský tým. Nebyl jsem tam hlavní trenér, ale spíš na výpomoc.
Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským hokejem?
Rozdíl tam určitě je. S holkami se pracuje úplně jinak. Ať jsou mladší nebo starší, pořád mají občas ty své nálady (smích). Ta komunikace s nimi je těžká, ale v podstatě fungovaly. Musí se na ně jinak, hodně jsem vysvětloval, hledal důvody. Měl jsem tam takový mix věkových kategorií, některé byly už dospělé, jiným bylo teprve patnáct let. Nebylo to úplně jednoduché, učil jsem pořádně bruslit třeba i osmadvacetiletou holku. Ženský tým tam sleduji pořád a musím říct, že se zlepšují!
Pojďme do současnosti, jak se těšíš na práci v Sokolově?
Těším se na tu příležitost, že se té práci budu konečně moct věnoval naplno, že budu mít prostor, jaký jsem chtěl. Jedna z mých podmínek byla, abych nebyl jen u jedné kategorie. Abych se postupně posouval ke starším, abych si vyzkoušel všechny věkové kategorie.
Teď jsi tedy trenér jaké kategorie?
Tady budu nyní jako asistent u 3., 4. a 5. třídy a u dorostu. Dále jako hlavní trenér u 6. a 8. třídy. Dá se tedy říct, že budu fungovat napříč celou mládeží. Priorita je teď ale samozřejmě 6. a 8. třída. U těch ostatních kategorií budu spíš taková pomoc v případě potřeby.
V Sokolově Karel Mlejnek zavedl takovou vizi, že propojujeme A-tým s mládeží. Jmenuje se to „Patron týmu“ a znamená to, že mládež si na začátku sezony vybírá patrona z „áčka“. Ten pak s nimi při reprezentačních přestávkách chodí trénovat. Ti hráči jsou jejich patrony po celou sezonu, jezdí s nimi třeba i na zápasy. Dalším projektem je „Life Skills“, ve kterém se snažíme mládeži dávat i informace o životě mimo hokej. Chceme tady totiž vychovávat nejen kvalitní hokejisty, ale hlavně kvalitní lidi. Co na to říkáš?
Myšlenka je to úžasná. Přesně, jak říkáš, není to jen o hokeji. Vychováváme tady spoustu mladých hokejistů, ale ne ze všech budou profesionálové, ne všichni se budou hokejem živit. Tak to prostě je, to si nebudeme nic nalhávat. Dobré je, že i ten sport, pokud se dělá správně, může děti připravit na reálný život. Udělat z nich sebevědomé lidi, kteří se nebudou hroutit po první porážce, budou se umět chovat ve společnosti, budou slušní.
Máme za sebou první dva díly „Life Skills“. První byl o time managementu a při druhém přednášel Roman Staša, který vyprávěl svůj příběh o tom, jak si myslel, že z něj bude špičkový hokejista a nakonec to tak nebylo. A při tom se právě snažil ukázat, že život není jen o hokeji.
Já myslím, že když se to dobře uchopí, bude to výborný projekt. Když ty děti uslyší, že existují i nezdary, jak se tou kariérou někdo protrápil, co všechno musel překonat, jak dlouho mu trvala ta cesta k úspěchu, tak pochopí, že to není všechno hned a zadarmo.
Prozraď nám, jestli se na západ Čech stěhuješ sám nebo i s rodinou.
Zatím se stěhuji sám. Počítám s tím, že tu nejsem na jednu sezonu, ale že se domluvíme na pokračování v dalších sezonách, to by se sem pak stěhovala i přítelkyně.
Znáš v klubu někoho nebo jsi přišel do úplně neznámého prostředí?
Kromě dvou trenérů, se kterými jsem komunikoval od začátku, tady neznám vůbec nikoho. Ani v okolí. Můj bývalý velitel z armády je odněkud od Chebu, pár kluků znám v Plzni, ale v blízkém okolí neznám opravdu nikoho.
Co děláš, když zrovna nejsi na zimáku?
Buď si jdu zasportovat a nebo se učím. Dodělávám si trenérskou licenci „A“ na Karlově Univerzitě, abych mohl trénovat kohokoliv.
Co si osobně slibuješ od svého působení v Sokolově?
Že budu přínosem, že se shodneme a budeme pokračovat v nastavené koncepci sokolovského týmu. Že tady společně odvedeme kus práce. A že opravdu budeme vychovávat hokejisty a dobré lidi.
To by bylo skvělé. Díky za rozhovor a ať se ti v Baníku daří!
