Karel Makovec - 50 let s hokejem, 1. část

Hned dvojité výročí spojené se sokolovským klubem slaví v tomto roce nesmírně důležitý článek celé organizace Karel Makovec. Letos je tomu 50 let od začátku jeho hokejové kariéry a 30 let trvá nepřetržitě jeho působení jako funkcionáře. Za ta dlouhá léta si vyzkoušel veškeré možné profese s hokejem spojené.

Na úvod bych rád poznamenal, že spoluautor tohoto článku se s Karlem Makovcem dlouhá léta zná. Proto je v rozhovoru použito tykání, které bych si já osobně nedovolil.

Karle, kdo a v kolika letech Tě přivedl k hokeji?

K hokeji mě přivedl můj táta, když jsem chodil do 3. třídy. Byla to sezóna 1969/70. Ačkoliv jsme bydleli přímo naproti zimáku a venku jsme pořád mydlili hokej, samotného mě nenapadlo jít se přihlásit. A tak mě táta jednoho dne popadl a odvedl na zimní stadion.

Jaký vidíš největší rozdíl v práci s mládeží tenkrát a dnes? Vy jste třeba vůbec nehráli minihokej na malé hřiště, že?

Ne, za nás se minihokej nehrál, všechno jsme se postupně učili na rozměrově normálním kluzišti. Měli jsme výborného trenéra, pana Františka Vrkoče staršího, ten se s námi, jak se říká, nemazlil a postupně do nás hokejové dovednosti dostával, zejména bruslení. Dnes je to trochu jiné, ale musíme si uvědomit, že tohle vše se odehrávalo před 50 lety.

Jak se vyrovnat s faktorem, že se dříve vše fasovalo a už nikdy se nevrátí počty dětí a tehdejší konkurence?

Ano, dostávali jsme celou výstroj krom bruslí a přileb. Na odkrytém stadionu nebylo dost šaten, tak jsme se oblékali doma. Brusle s hokejkou přes rameno, puk do kapsy a vyráželi jsme na trénink ve výstroji z domova. A je pravda, že tenkrát zde byla opravdu dvě dvouročníková mužstva jak mladších, tak i starších žáků. Jedni byli pod hlavičkou Baník Sokolov, druzí jako ODPM Sokolov. Takže počty hráčů byly dobré, ovšem v tom smyslu, že se tenkrát hrálo maximálně na tři pětky.

V Sokolově dříve bylo SCM (sportovní centrum mládeže), jedno z 8 v republice. Ačkoli muži hráli pouze třetí nejvyšší a posléze druhou nejvyšší soutěž v republice, sokolovská líheň byla známá po celém tenkrát ještě Československu.

Ano je to tak. Vzniku SCM u nás v Sokolově pomáhal a vlastně se na tom podílel největší měrou pan Vlastimil Sýkora, který byl zároveň šéftrenérem mládeže a trenérem juniorky. To vše bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Řada hráčů se dostala z této líhně do nejvyšší soutěže, např. Pavel Mezek, Vláďa Palaščák, Pepa Machala, Pavel Kněžický a později i mnoho dalších.

Dříve se také více dbalo na školní docházku či prospěch. Bylo složité současně hrát hokej a udělat střední průmyslovou školu keramickou – obor Pozemní stavitelství v Karlových Varech? Myslíš, že současní mládežníci to mají těžší nebo lehčí než vy ve smyslu spojení hokeje se studiem?

Já nevím, těžko říct. Mělo by to být podobné. Záleží, kam je každý jednotlivec vedený, jak to má nastavené. My jsme věděli, že bez školy nebo výučního listu to nepůjde, a tak jsme měli každý den velmi podobný program, vesměs složený ze školy a hokeje. Já konkrétně ráno rychlá chůze na vlak, cesta do školy, podobně rychlou chůzí ve Varech z nádraží do školy. Odpoledne vše obráceně a v podvečer (někdy přímo z nádraží) rovnou na trénink. Mezitím případně ve vlaku kouknout na učení.

Vycházeli vám učitelé vstříc jako sportovcům nebo vám házeli spíše klacky pod nohy?

Většinou nám vycházeli vstříc, samozřejmě chtěli na oplátku po nás studijní výsledky. Já jsem měl jako třídního pana profesora Václava Šťastného, bývalého úspěšného volejbalistu a ten měl pro mě pochopení a dost často mi připravil cestičku i u ostatních kolegů. Dále všechny školy svých svěřenců na začátku školního roku navštívil vždy i pan trenér Vlastimil Sýkora.

Po působení v mládeži jsi narukoval na vojnu do Dukly Jihlava B, poté jsi přesídlil do VTJ Mělník, což nebyl zrovna známý oddíl, ale asi pořád lepší než takové Michalovce (město ležící na východním Slovensku ležící poblíž tehdejších hranic se Sovětským svazem) jak zmínil jeden z tvých kolegů. Dostat se do vyhlášených klubů jako VTJ Písek (pod hlavičkou Dukla Jihlava B) či VTJ Tábor bylo velmi složité?

My jsme narukovali s Mírou Špírkem do Písku, kde tehdy sídlila Dukla Jihlava B. Míra tam hrál celé dva roky, mě asi s dalšími šesti spoluhráči po nějakém čase převeleli do VTJ Mělník, který čerstvě postoupil do 1. ligy. Tam nebyly zdaleka takové podmínky jako v Písku, navíc jsme hráli moravskou skupinu, takže jsme byli pořád na cestách, tréninku či ve službě.

Jak hodnotíš své působení na vojně v Mělníku?

Víceméně jsem to popsal výše. Problém byl to, že kasárny nebyly přímo ve městě, ale vedle elektrárny Horní Počaply a do Mělníka jsme museli také dojíždět. A jak jsem již říkal, museli jsme chodit do služeb (jako strážní či dozorčí) a výcvik stavby pontonových mostů také nebyl zrovna jednoduchý. Občasné poplachy neřešily, zda ten den máme či nemáme utkání.

Souhlasíš s tvrzením, že vojna hráče buď udělá, nebo ho zabije? A že vojna obecně, ať už v podobě VTJ či Dukly, mládeži obecně, ale zejména mladým sportovcům, při přechodu do kategorie dospělých chybí?

Ano, tak nějak s tím souhlasím. Možná by někteří své různé postoje přehodnotili. No jo, ale bylo to dobou, dneska je všechno jinak. Vojna byla prostě škola života, a to jak sportovního, tak i toho běžného. No a hrát na vojně hokej byl určitý předpoklad, že budeš moci pokračovat v kariéře i po vojně. Znám ale i hodně kluků, kteří moc ty dva roky nehráli, přesto se pak v civilu opět prosadili.

Jak se ti dařilo hokejově po návratu z vojny zpět do Sokolova?

Po návratu z vojny jsem hned dostal byt, nejprve jsem bydlel společně s panem trenérem Sýkorou a spoluhráčem Jindrou Setíkovským a asi po roce jsem dostal svůj 1+1. Pan trenér Václav Vyskočil mě po přípravném období zařadil do druhého útoku s Péťou Petrovem - to byl můj spoluhráč v útoku prakticky od přípravky až po juniorku, a Josefem Kočím. Celkem se nám dařilo, a tak to vydrželo, než jsem musel bohužel ze zdravotních důvodů hráčskou karieru přerušit.

Bohužel, tvou hráčskou kariéru předčasně ukončilo zranění hlavy?

Bylo to po zranění, kdy jsem v souboji u mantinelu v utkání s Libercem dostal hokejkou do hlavy. Vypadalo to jako běžné zranění, šití a dohrání utkání. Po nějakém čase jsem měl neurologické obtíže, no a doktoři řekli stop. Ještě jsem nějaký čas trénoval a v průběhu sezony 1985/86 jsem s aktivním hraním i tréninkem skončil.

Nicméně po pár letech ses do Baníku vrátil, konkrétně v roce 1989? Za jakých okolností k tomu došlo?

Já jsem se do Baníku nevracel, byl jsem stále jeho součástí, hned po ukončení hráčské kariery jsem začal chodit trénovat žáky jako asistent, později jsem si udělal trenérskou licenci. „A“ Mužstvo v té době přišlo o maséra Frantu Drnce, který bohužel náhle zemřel, a tak jsem si řekl, že bych mohl na tomto postu zaskočit. No a situace se vyvinula tak, že jsem si v polovině roku 1990 udělal i masérskou licenci v první soukromé společnosti „Mills - škola zdravého života“ a staral se o hráče mimo jiné jako rehabilitační pracovník.

Povedl se ti husarský kousek - nepřetržitých 30 let v jednom klubu. Jak jsi této mety dosáhl? Co na tomto dlouholetém působení bylo nejobtížnější?

Těžko říct, asi jsem tím vším kolem hokeje byl hodně ovlivněný (nebo spíš pořád jsem), byl jsem zvyklý odmala být téměř dennodenně na zimáku… Když tě něco baví, asi není nic víc nebo míň obtížné.

Zároveň jsi v klubu vystřídal téměř všechny možné pozice. Masér, trenér mládeže, trenér „A“, sekretář, manažer, jednatel, vedoucí „A“ týmu, mnohdy duálně prováděné. Na kterou vzpomínáš nejraději?

Na to nemůžu odpovědět úplně přesně, vždy jsem šel dělat, co bylo potřeba. Na pozici manažera mě vyzval v roce 2000 pan Ing. Jiří Pöpperl, který byl v tu dobu předsedou klubu. Bylo to celkem úspěšné období až na ten začarovaný kruh 1. kola play off, kdy se nám dlouhá léta nedařilo postoupit do závěrečných bojů. Samozřejmě bych našel i úseky, kdy se ta práce v klubu dělala hodně těžko, na to raději nevzpomínat. Taková ta citace „Co tě nezabije, to tě posílí“ platí možná v tomto odvětví dvakrát tolik.

Dlouhá léta jsi úspěšně působil u mládeže, konkrétně 5. třídy a žáků, nejdéle společně s kolegou Tomášem Anderlem jako trenér. Nechybí ti trénování?

V podstatě jsem za celou tu dobu měl, co se týká trénování, jen dva parťáky. Nejprve jsem asi osm let byl ve dvojici s Pavlem Sedláčkem, poté tuším něco přes deset let s Tomášem Anderlem. S oběma se mi dělalo moc dobře, vždycky jsme v té dvojici byli každý jiný, což je pro tu práci dobré. Později už trénování nešlo sloučit dohromady s další pracovní náplní, a tak jsem před čtyřmi lety s trénováním skončil. Musím přiznat, že jsem od té doby nebyl na ledě.

Dokázal se některý z tvých svěřenců prosadit v seniorském hokeji, ať už v Sokolově nebo jinde?

My jsme měli ty hráče v péči vždy dva roky, poté postoupili zase k jiným trenérům, takže těžko mluvit přímo o našich svěřencích. Ale pro zajímavost se nám tam mihli třeba Matěj Zadražil, Láďa Zikmund, David Zucker, Jirka Ticháček nebo i Kuba Flek a Jirka Sekáč.

Jaké změny či progres si zaznamenal v Sokolově po svém návratu od dob, co jsi musel skončit s hokejem?

Především velký vliv na to měl postup do první ligy v sezóně 1989/90 a hned poté také osamostatnění klubu v roce 1991. To měl HC Baník Sokolov dobře našlápnuto a stal se tradičním celkem 1. ligy. Veliká škoda sestupu v devadesátém sedmém. Největší progres samozřejmě cítím za poslední tři roky.

Vlastně tvá první sezóna při návratu na Baník, byla zároveň sezónou postupující zpět do 1. ligy.

Jak jsem již říkal, nebyl to úplně návrat, spíš jsem to začal dělat na plný úvazek. Nejdříve na tzv. refundace a o rok a půl později při osamostatnění klubu jsem se stal jedním jeho z prvních zaměstnanců. Ano, sezona 1989/90 byla postupová – byl to velmi úspěšný rok, prakticky jsme neměli ve 2. lize konkurenci, vyjma barážového soupeře z Hodonína.

Vy jako představitelé hokejového klubu jste se museli kromě etablování v 1. lize vyrovnávat především se změnou společenského systému u nás a také s ekonomickými problémy, jelikož hokejový Baník vystoupil v roce 1991 z organizace TJ Baník Sokolov. Mohl bys to, prosím, trochu více specifikovat, zejména pro mladší fanoušky klubu?

Výše jsem to tak trochu řekl. Klub se 2. dubna 1991 osamostatnil. Podle mého názoru to bylo pro klub nejlepší řešení. V tu dobu se veškeré finance shromažďovaly do Tělovýchovné jednoty a ta je přerozdělovala do oddílů. Osamostatněním si HC Baník sháněl finanční prostředky již jen pro sebe a bylo to zřejmě průhlednější.

Po roce 1989 se v sokolovském klubu objevilo postupně na 25 cizinců. Který hráč ti nejvíce utkvěl v paměti, ať už kvůli hokejovým schopnostem nebo zážitkům mimo led?

To asi předem víš, dvojice Igor Bubenščikov a Dmitrij Erastov. Igor svými nezapomenutelnými kousky při zakončení akcí a Dyma jako tvrdý nesmlouvavý obránce, ze kterého měli vítr útočníci celé 1. ligy. Bohužel už oba nejsou mezi námi, Igor zůstal v Česku až do konce svých dnů. Za Baník hraje nyní jeho vnuk a syn Ilja je v klubu jako jeden z trenérů mládeže.

Baník mohl tenkrát spoléhat na bouřlivé návštěvy fanoušků. Body se ze Sokolova nikdy nevozily snadno, venku to bylo o poznání horší, holt to máme všude daleko.

Pravda. To už asi nezměníme, myslím polohu Sokolova. Jsme na samém západu republiky a ty dojezdové vzdálenosti jsou opravdu mnohdy obrovské. Nicméně našli se i takoví skalní příznivci, kteří za námi cestovali kamkoliv, a to tedy klobouk dolů.

Kromě skalní skupiny fanoušků, která za klubem stojí v časech dobrých i zlých, se najde bohužel také početná skupina lidí, co vidí na každém rozhodnutí to špatné a dokáže jak vlastní hráče, tak funkcionáře dostat pod nesmyslný tlak. Ty sám vnímáš tvrdou kritiku těchto lidí?

Asi bych se k tomu vyjádřil jen jednoduše. Mám čisté svědomí, dělám to nejlepší, co umím, načerpané zkušenosti vracím zpět do klubu. Je důležité být loajální vůči klubu. Více bych to asi nekomentoval.

Další věc, která k tomuto patří, je diskuse třeba na sociálních sítích. Nechal bys ji úplně volnou bez zásahu, nebo korigovanou administrátorem, nebo bys žádnou diskusi nepřipustil?

Je to diskuze mezi fanoušky, mají právo tam vyjádřit svůj názor. Pokud nejsou sprostí, tak bych to asi ponechal tak.

Nicméně po velmi slušném působení v 1. lize přišla černá sezóna 1996/97, kdy Sokolov byl po úvodních 8 kolech dokonce třetí, ale po neskutečné sérii porážek skončil poslední. Kde vidíš zpětně příčinu tohoto neúspěchu? Klubu nepomohl ani svaz, když neodečetl body kvůli administrativnímu pochybení tehdy mocnému Havířovu?

To byla sezóna výkonnostně rozdělená. V první polovině to nevypadalo na žádné problémy, dokonce jsme se v průběhu prvních pěti kol ocitli tuším i na prvním místě. Poté několik možná i nešťastných proher a ten tým se úplně psychicky sesunul. Šňůra dalších proher, nepomohla ani výměna trenérů, ani doplnění mužstva novými hráči. Ta kontumace výsledků Havířova by nám asi v tabulce pomohla, to určitě. Z nějakých důvodů k tomu ale nedošlo, a tak jsme společně s Karvinou byli nuceni se připravit na baráž.

Na řadu přišla baráž se Znojmem, kde byla spousta extraligových hráčů z celé republiky. Sokolov bohužel tuto baráž nezvládl a prohrál 0:4 na zápasy, což znamenalo sestup do 2. ligy. Navíc tu zůstala pořádně nahořklá pachuť, hodně hlasitě se mluvilo o tom, že někteří hráči nepodali údajně úplně 100 % výkon v této nejdůležitější části soutěže.

Není to nijak zvláště příjemné vzpomínání. Já jsem tenkrát věřil, že to dáme. Jenže Znojemští Orli byli připraveni opravdu po všech možných stránkách. Jednak sestavili pro závěr sezóny výborný kádr, dobře pracovali zřejmě i funkcionáři. Co dál k tomu říct, 0:4 na zápasy – z mého hlediska naprostá katastrofa, vůbec jsem si neuměl představit, co bude dál. Tu pachuť jsem taky vnímal, ale... Dál bych to už asi nekomentoval.

Pro klub to musel být velký skok po sestupu do nižší soutěže jak po sportovní, tak zejména po finanční stránce? Byl odliv sponzorů a partnerů velkého rozsahu? Museli hráči přejít z profi systému zpět k amatérům?

Je to už hodně let, ale tenkrát jsme kádr dali docela dohromady a jestli si dobře pamatuji, tak v šestnáctičlenné české skupině 2. ligy jsme nakonec skončili šestí. Mužstvo vedli trenéři Karel Potužník a Milan Šmejkal a měli k dispozici takové hráče jako například Čejka, Veverka, Polesný, Fical nebo i ruský útočník Brejcev. Hrálo se na poloamatérské bázi, nicméně klub byl samozřejmě ve finanční tísni, což se dalo po sestupu předpokládat.

Nedlouho po sestupu jsi dokonce vedl „A“ tým společně s Radkem Škardou.

To nastalo hned sezónu poté, finanční krize vrcholila, do trénování se nikdo nehrnul, nakonec mě klub oslovil, zda bych to prozatímně nepřevzal. Požádal jsem o spolupráci Radka Škardu, který s licencí „A“ byl daleko zkušenější. V tomto složení jsme se pustili do druhé posestupové sezóny.

Nicméně si Sokolov po šestém místě zahrál další rok opět baráž o 2. ligu, tentokrát však úspěšnou, s Hvězdou Praha. Jak na to vzpomínáš? Znamenal by tenkrát sestup do kraje konec mužského hokeje v Sokolově?

Ač úvod soutěže nevypadal nějak špatně, v osmnáctičlenné skupině se nám moc nedařilo, a přestože nás ve druhé polovině soutěže doplnil můj bývalý spoluhráč z útoku, a v tu dobu již velmi zkušený trenér Josef Kočí, skončili jsme sedmnáctí a museli do baráže o udržení 2. ligy. Čekal nás velmi nepříjemný tým HC Hvězda Praha a zavařil nám hned v prvním utkání doma v Sokolově, když jsme remizovali myslím 6:6. Odvetu v Praze jsme poté ale zvládli a vyhráli 4:1. Druhou ligu jsme tedy nakonec na poslední chvíli zachránili.

Pokračování rozhovoru s Karlem Makovcem, ve kterém zavzpomínáme na baráž se Znojmem v roce 1997, dlouhá léta v druhé lize nebo na to, co jiného kromě hokeje se odehrálo na sokolovském zimním stadionu, si budete moci přečíst již brzy.